Jiří Hledík Ultracycling
česky česky    English English

Cesta k cyklistice

MOTTO:

„To, co jsme, z nás dělají naše rozhodnutí a my si vždy můžeme vybrat ty správné"

Jak se to vlastně stalo ?

To, co mě přivedlo k cyklistice, bylo dílem náhody, dílem řízením osudu a dílem nešťastné události, která postihla jednoho z party jesenických cyklistů kolem Pavla Dědice a Kamila Podhájského. A tak se stalo, že mou zcela první výzvou v cyklistice byla nabídka nahradit tragicky zesnulého kamaráda v týmu, který se vydal po stopách Tour de France 2002. A tím se mně otevřel svět cyklistiky, aniž bych tušil jak hodně a na jak dlouho.
 

Příprava na první „tour“ a její průběh byly pro mne plné „cyklistického hledání“. Probíhala ale v prostředí, kde vládl kamarádský duch zkušených cyklistů a kde nechybělo to správné hecování. Po třech týdnech strávených na tour to jsem si udělal úplně nová zkušenost na kterou se jen tak hned nezapomíná. Ještě v průběhu léta jsem zkusil první závod, kterým byla 24 hodinovka v Lichnově. Ta se tradičně jezdila jako štafetový závod dvojic. Žádný oslnivý výkon to nebyl, ale v naší kategorii jsme s kamarádem a kolegou z práce Edou Pudilem skončili na třetím místě. Na konci léta jsem se cítil už tak dobře rozjetý, že jsem se pustil do své první „štreky“ – jel jsem z Č. Budějovic do Jeseníku. Poznal jsem, čeho jsem na kole schopen a pro kamarády z jesenické party příjemné překvapení, že Jíra to s kolem bude myslet asi vážně. Tehdy jsem dal tenhle „soukromý“ maraton 320km dlouhý za nějakých 14 hodin i se zastávkami na jídlo a byl jsem sám hodně překvapen, že to ani tolik nebolelo. Tak skončila moje první cyklistická sezóna.

rozhodnutí a motivace

Potom jsem začal přemýšlet o tom, zda se budu cyklistice věnovat dál, nebo kolo odložím a budu spokojený s tím, co jsem s kolem zažil a poznal a stanu se jedním z hobby jezdců, kteří se občas ve volném čase svezou. V tu dobu byl pro mne stále ještě sportem „číslo jedna“ a výbornou relaxací horolezectví a já si do té doby dělil svůj volný čas mezi kolo a horolezecký kroužek a výstupy na žule na skalách kolem Vltavy a ve Žďárských vrších se synem Vojtou.
 
Nakonec jsem se rozhodnul pro kolo. Moje rozhodnutí nejvíce ovlivnilo to, že jsme se synem nemohli pokračovat v lezení, protože po prázdninách odletěl na rok studovat do Colorada střední školu. Zůstal jsem ze dne na den bez „parťáka“ a naší lezecké jedničky. S nikým jiným jsem lézt nechtěl, k nikomu jsem neměl takovou důvěru. Přestal jsem lézt a ukončil jsem svoji činnost v horolezeckém kroužku. Ještě do vánoc jsem si udělal radost a pořídil jsem si úplně novou silničku od AUTHORA (5501). A tak jsem se motivoval do další sezóny s cílem pokračovat s cyklistikou dál.

Kolo mě časem naučilo zvládat víc věcí najednou

Nikdy jsem neuměl dělat dvě či více věci stejně dobře, se stejným zápalem a zaujetím. Čím více jsem začal brát cyklistiku vážně, tím víc jsem narážel na problém najít pro ni dostatek volného času – na trénink i na závody. Toho jsem měl vždy málo především z důvodu svého pracovního vytížení vyplývajícího jednak ze svého vztahu k práci, jednak z funkce, kterou v práci vykonával. Následující roky jsem dlouho hledal jak dělit čas mezi kolo, práci a rodinu tak, abych nic nešidil, a na kole jsem posouval svoji výkonnost na úroveň, kterou jsem si stanovil pro pravidelnou účast na silničních závodech.

Od samého začátku mně bylo jasné, že se budu věnovat maratonům. O to více času jsem musel v tréninku věnovat rozvoji aerobní vytrvalosti, ale v začátcích jsem pořádně nevěděl, co vše to prakticky znamená. A tak jsem postupně začal s tréninkem, ze začátku daleko víc jako samouk. Postupem času pro mne nebyl problém pravidelně najíždět v tréninku 100 i více kilometrů a délka víkendových švihů se v jarním období pohybovala i hodně za touto hranicí. Samozřejmě na úkor volného času, na úkor mých povinností doma (dům, zahrádka, pes, …) a mého času na rodinu, ale bez dopadu na moje pracovní povinnosti.
 
Rodina časem pochopila, že cyklistiku beru vážně a vzala mě „na milost“. A tak jsem se během prvních let naučil vše nějak časově sladit. Začal jsem si svého volného času více vážit a lépe jej využívat. Nebál jsem se změnit i svoje léty zažité biorytmy ve prospěch tréninku. Naučil jsem se jezdit i v době, kdy většina normálních lidí už v županu kouká na bednu nebo spí, hroutil kilometry i v pozdě večer po příjezdu ze služebních cest. Postupem času jsem tedy našel „klíč“ k tomu, jak se dělit o čas na cyklistiku a přitom jsem zvládal vše ostatní téměř jako dříve.

hledání

Další tři roky, které následovaly po první sezóně, jsem hledal způsob jak nejlépe trénovat, jak se připravit na závody, jak si vytvořit zázemí, jak se oblékat, jak se stravovat, jak závodit. Ze začátku jsem na to byl jenom sám, zkrátka totální amatér. Ani jsem se nepokoušel jezdit s budějovickými cyklisty na víkendové švihy či na závody JAL. Každým rokem jsem zvyšoval počet najetých kilometrů, efektivitu tréninku i účast na závodech. Šlo to hodně pomalu. Brzy jsem ale pochopil, že je nutné začít s přípravou už v zimě a tak jsem si pořídil kvalitní trenažér a naučil jsem se na něm trénovat objemy i intenzity. Postupem času jsem celou garáž v domě proměnil v cyklistické depo a vytvořil si tak potřebné zázemí a konečně dal věcem na kolo a přípravě řád. Stále jsem hledal nové informace kolem kol a cyklistiky a pomalu jsem si budoval vlastní zkušenosti. Později mne ale daleko více posunovaly zkušenosti jiných.

Setkání, na které se nezapomíná

Hodně mně v tom pomáhalo, že jsem se mohl díky Pavlovi Dědicovi setkávat z celou řadou cyklistických osobností. Poznal jsem se osobně s bývalými reprezentanty, jako byl Jarda Fridrich, Igor Sláma, Ruda Lábus či Jan Smolík. Z nich mi do začátku pomohl především Jarda, který organizoval několik ročníků ATEX tour. Pomohl mi především svými radami, krásnými příběhy a podporou při vstupu „do světa cyklistiky“. Moc rád vzpomínám na setkání a na několik ATEX tour prožitých ve společnosti Vlastíka Bartoše (83 let …), který se stal pro mne víc než cyklistickou legendou. Byl a stále je mým vzorem toho, jak bych chtěl s cyklistikou jednou skončit. Z řad cyklistických celebrit mě oslovilo i setkání s dvojicí Lada Kozlíková a její trenér Břéťa Usnul. Tato setkání se uskutečnila u Dědiců na chatě Svornost. Právě díky Pavlovi jsem se seznámil i s Karlem Stárkem, který mně hodně pomohl hlavně v období, kdy jsem začal se silničními maratóny. Pomáhal s technikou jízdy, vybavením a cennými radami důležitými pro trénink. Na období, kdy jsme s Pavlem a Karlem společně trénovali na Jesenicku, jezdili na 24 hodinovky do Lichnova a na maratóny silniční VELOSÉRIE, opravdu velmi rád vzpomínám.

Každá z cyklistických osobností, které jsem potkal, mě něčím oslovila, něčím obohatila a posunula moje chápání cyklistiky jako výkonnostního sportu. Velmi mně pomohlo i setkání s Hankou Ebertovou, se kterou jsem začal spolupracovat na platformě občanského sdružení Czech Ultracycling Team (CUT). Toto sdružení jsme společně založili na podzim roku 2007. Hanka mně dala do mého tréninku, přípravy a závodění potřebný řád a systém. Umožnila mně tak vstoupit do kategorie ultramaratonů, které mně vyplnily další roky s kolem a cyklistikou.

tolerantní rodina je základ

Přestože mě rodina vzala na milost, nemohl jsem do nekonečna zneužívat toho, že mně toleruje čím dál větší absenci táty a manžela. Ze začátku to byla tak trochu hra – „něco za něco“. Ale postupem času se z tolerance vyklubala i podpora. Můj syn Vojta mě začal pravidelně pomáhat coby můj podpůrný tým na prvních vytrvalostních závodech (24 hodinovky v Lichnově, K24 v Újezdě, 12 hodinovka do vrchu v Janově i s dcerou Aničkou …) a na některých silničních maratónech v ČR. Později se rozhodl vstoupit do CUT a stal se členem realizačního týmu a v některých závodech se chopit kapitánské role. Manželka Jindřiška jej brzy následovala a stala se mojí i týmovou oporou a to přesto, že pro tento sport zrovna nehoří a nedává ji smysl vystavovat se tak extrémním podmínkám jaké na ultramaratonech jsou. Zkrátka chtěla mně být na blízku ve chvílích, kdy se tavím a není mi zrovna nejlépe. Dcera Anička se mi v poslední době stala dobrým poradcem, co se týče správné výživy a strečinku a výborným parťákem v posilovně, kde mi je příkladem.
 
Čas a prostor, který rodině „beru“ na cyklistiku, je dnes pro rodinu už prakticky samozřejmostí. Co se týče cyklistiky, vznikl mezi mnou a rodinou časem vztah bez velkých kompromisů. Naučili jsme se vzájemně vyhovět a dnes si předem vše plánujeme a nenecháváme to na poslední chvíli. Jsem upřímně rád, že mě ostatní Hledíci podporují.

tým stojí na nadšení a podpoře kamarádů

Vážím si i toho, když se mohu obrátit s výpomocí i na své kamarády. Bez jejich pomoci by to opravdu nešlo! Jejich pomoc se ukázala jako klíčová pro vytvoření realizačního týmu, bez kterého je účast na silničních ultramaratonech nemyslitelná. Není vůbec jednoduché takový tým vytvořit a potom jej ještě další roky udržet pohromadě. Prakticky každý člen týmu závodům musí obětovat hodně svého volného času. Při ultramaratonech musí podat stoprocentní výkon při navigaci, řízení doprovodného vozu, podpoře závodníka a to po dobu několika dní a nocí! Nechá si při tom občas od závodníka „vynadat“ a „musí“ snášet projevy krize a únavy z vyčerpání, které na trati ultramaratonu závodníka pravidelně potkávají. O to více obdivuji a vážím si rozhodnutí kamarádů, kteří do toho se mnou šli a jdou každou další sezónu. Ne každý to ustál a tak v průběhu prvních let se tým ladil a měnil. Je zajímavé pozorovat, jak tým funguje přes různost povah, chování, vzdělání a povolání jeho členů. Společný cíl je to, co tým před každým závodem semkne a společné odhodlání cíl dosáhnout pak přispívá k tolik důležitému týmovému duchu. Ke „stálicím“ našeho týmu, které se rozhodli se mnou pokračovat i další sezóny patří Vláďa Vebr, Vláďa Koplík, Jakub Cejpek, Honza Vebr, Zdenek Janeček a moje žena Jindřiška a syn Vojta. Bez takového týmu se na řadě závodů zkrátka neobejdu, a pokud se podaří zajet dobré místo či výkon, je to výsledek celého týmu.
 
Mám velkou radost i z návratů některých členů, kteří pro mě a tým hodně udělali. Mám na mysli Alču Fridrichovou, se kterou jsem jezdil na 24 hodinovky, která stála na začátku mé ultramaratonské kariery a která se po létech do CUT vrátila. Nyní nás podporuje i jako sponzor. Alča mě vždy překvapovala svojí obětavostí a nasazením s jakou nám při závodech pomáhala. S tím se člověk v životě moc často nesetkává. Zkrátka typický srdcař.

Co odhalila cyklistika aneb „neviditelný nepřítel“

Přestože můj zdravotní stav je trvale dobrý (nejenom s ohledem na můj věk), musím se potýkat s jedním zdravotním problémem. Shodou okolností jsem jej objevil teprve v době, kdy jsem se začal cyklistice věnovat naplno. Jde o problémy s viděním, které se přihlásily hned druhý rok při trénincích v zimním období. Ze švihu jsem se vracel vždy se zakaleným viděním pravého oka, jako bych koukal přes mastný igeliťák. Následné vyšetření a hospitalizace v nemocnici na oční klinice potvrdily zelený zákal obou očí (glaukom). Pravé oko má bohužel zákal již v pokročilém stádiu. Stal se tak ze mne „glaukomář“. Rozvoji této oční vady se bráním očními kapkami proti snížení nitroočního tlaku a striktním dodržování pitného režimu v průběhu každého tréninku a závodu. S přechodem na „ultra“ se snažím mít tento problém pod kontrolou a to především díky mnohaleté a profesionální péči MUDr. Výborného z Vojenské nemocnice Střešovice..

Závodit mě baví, nemám důvod skrývat své ambice

Od mala jsem bral to, že závody a závodění ke sportu patří, za samozřejmost. Proto jsme ho také jako malí kluci dělali! Prohry se střídaly s výhrami, nenaplněné cíle s radostí z každého vítězství. Důležité bylo naučit se závody nevzdávat a pro umístění na „bedně“ vydat ze sebe co nejvíc a umět se „zmačknout“. Měl jsem k tomu kolem sebe vždy dost vzorů včetně mého táty. Pro život bylo ale ještě daleko důležitější naučit se vyrovnat s tím, že se některé závody a zápasy nepovedly. Zkrátka bylo důležité naučit se i prohrávat a nebát se přiznat si svoje chyby a nehledat problém v něčem jiném a v někom jiném. Tahle dovednost se dá s výhodou použít i pro spoustu různých jiných životních situací, nejenom ve sportu. Ten, kdo se to ve sportu naučil, má náskok před ostatními při řešení řady situací které život přináší v práci i v rodině.
 
Cyklistika tedy nebyla prvním sportem, který ve mně probudil chuť závodit. Už coby žáček a dorostenec jsem závodil v atletice, orientačním běhu, gymnastice, košíkové, volejbale a později i v krátkém triatlonu. A samozřejmě jsem měl ambice vyhrávat a něco dokázat. Nedivte se, byl jsem syn v té době velmi známého a úspěšného sportovce a internacionála. A tak v 19 letech, hned po maturitě na průmyslovce v Jičíně, jsem se stal mistrem republiky v branně orientačním běhu družstev (1976 v Čadci) a ve sportu to byla pro mne tehdy nejvyšší meta (v tu dobu jsem cítil, že už víc nechci, protože mým cílem byla tehdy další studia). Jedinou výjimkou bylo horolezectví. Společně s Vojtou jsme s nikým nesoutěžili a soustředili se jenom na svůj výkon na skále, jeden na druhého a na ten těžko opakovatelný pocit návalu adrenalinu při těžké a exponované cestě a na druhou stranu na pocit pohody na vrcholu po přelezení cesty.

jezdit ultramaratony po "50"? Proč ne!

Tou opravdu první závodní sezónou byl pro mě teprve až rok 2007, tedy rok, ve kterém mně bylo 50 let a kdy jsem se definitivně zařadil mezi veterány. Cíl byl jasný – účastnit se všech maratonů silniční VELOSÉRIE, dál jezdit 24 hodinovky a připravovat se na první ultramaraton. A ten na sebe nenechal dlouho čekat. Už v roce 2008 jsem svojí účastí na mistrovství světa v silničním ultramaratonu nastartoval svojí amatérskou ultramaratonskou kariéru. V tu dobu jsem netušil, jak bude dlouhá, kolik a jaké závody pojedu. Od té doby uteklo 6 let, za kterých jsem absolvoval se svým týmem 9 ultramaratonů světové série včetně těch nejtěžších. Během této doby jsem se 4x kvalifikoval do divize SOLO na RAAM, 2x jsem skončil na mistrovství světa ve své kategorii na 2. místě, 1x jsem ve své kategorii zvítězil. Nemám se za co stydět, i když v porovnání s těmi nejlepšími bez rozdílu věkových kategorií to pokulhává. Takže, i v tomhle věku se dají podávat slušné výkony. Je třeba na to mít kuráž a vůli. Věřte, že s přibývajícím věkem je ale stále těžší a těžší se na závody připravovat a motivovat. Ale pořád platí, že kde je vůle, tam je cesta. A před námi jsou ještě další sezóny, další výzvy až do „60“ kdy se chceme vrátit na RAAM… .

pokračovat s ultramaratony po "60"? Proč ne!

Přestože přáním rodiny je abych po 10 letech strávených s ultracyclingem už definitivně skončil, rozhodnul jsem se po svém 3. startu na MS v ultramaratonu, že budu pokračovat dál. Stále je pro mne velkou výzvou zvítězit na trati „classic“ a letos by se mi to mohlo na potřetí povést, kdyby mě pořadatel nechal jet v kategorii 60+, což mě uteklo o 2 týdny. Na kdyby se ale nehraje ani v životě, ani ve sportu. Ale když jsem viděl, jak si Belgičan Elex Joris za výkon 52 hodin 43 minut za odjetých 888 kilometrů a 14.000 metrů převýšení šel na pódium a převzal cenu za vítězství v této kategorii a doprovázel ho přitom bouřlivý standing ovation, tak moje rozhodnutí bylo „ANO“, pojedu příští rok 60+ a pokusím se o to počtvrté (výsledky přechozích startů jsou ZDE). Ten respekt a úcta mladších závodníků a jejich týmů k výkonu Alexe si chci také jednou konečně užít společně se svým týmem. Už víc si ultramaratonec nemůže přát, než podobný pocit. Další velkou a reálnou výzvou je pro mne Race Around Ireland, který jsem musel v roce 2014 vzdát po odjetých 1502 kilometrech. Je to tak nádherný závod, že mi za to stojí se sem vrátit a závod dokončit. Plánuji to v roce 2018, ale nebudu sám. Chci jet RAI ve dvoučlenném týmu s Michalem Klimešem a pokusit se tento závod vyhrát nebo alespoň být na bedně. S Michalem, který je cyklistický srdcař, se nám to určitě podaří. Věk je jenom číslo! Důležité je, jak se cítíš a co pro dobrou fyzickou a psychickou pohodu děláš. A v tom mám jasno.

přání

I v cyklistice platí, že když se ti začne dařit a přijdou první „úspěchy“, začneš vyčnívat. Stav těchto věcí velmi dobře vystihla manželka Jindřiška, když mně k tomu řekla: „Víš, Jíro, úspěch se neodpouští“. Neidealizuji si svět kolem sebe. Jediné, co mě na tom zaráží je to, proč v hobby a amatérské cyklistice taková věc vůbec existuje, když cyklistika je jenom naše zábava a nikoho z nás neživí. Taky jsem poznal, že i v amatérském cyklistickém balíku existuje přehnaná soutěživost, řevnivost a prestižáctví, které již s kamarádstvím nemají nic společného. Nemám nic proti ambiciózním cyklistům. Jak jsem uvedl výše, sám si rád dávám ambiciózní cíle a také se je snažím naplňovat, ale ne za každou cenu!
 
Přejme si vzájemně jen to dobré. Mějme radost z úspěchů těch druhých. A to bez ohledu na míru úspěchu, protože někomu ke štěstí a k pohodě stačí „krokiádou“ objet 20 kilometrů, někdo k tomu potřebuje super výkon pro normální hobby jezdce nedosažitelný. A pokud se nenaučíme mít radost z úspěchů svých „soupeřů“, budeme mít v sobě takový neklid a blbý chemismus, který ubližuje nejvíce nám.
 
V roce „Ohnivého kohouta“ dne 6. srpna 2017
Dobrá Voda u Českých Budějovic
Jíra
06. 08. 2017, 19:16:07
Jiří Hledík
Ultracycling for Charity

Sponzoři

Hlavní sponzoři:

Atexsport Tufo

Mediální partneři:

Český rozhlas Radiožurnál Český rozhlas České Budějovice Český rozhlas Hradec Králové Česká televize

Jsem členem Czech
ultracycling team

CUT RAAM CUT RAAM

Podporujeme Asistenci O.P.S.

Ultracycling for Charity