To, co mě přivedlo k cyklistice, bylo dílem náhody a nešťastné události, která postihla jednoho z party jesenických cyklistů kolem Pavla Dědice a Kamila Podhájského. A tak se stalo, že mou zcela první výzvou v cyklistice byla nabídka nahradit tragicky zesnulého kamaráda v týmu, který se vydal po stopách Tour de France 2002.
Příprava na první „tour“ a její průběh byly pro mne plné „cyklistického hledání“. Probíhala ale v prostředí, kde vládl kamarádský duch zkušených cyklistů a kde nechybělo to správné hecování. Po třech týdnech strávených na tour to byla pro mne úplně nová zkušenost na kterou se jen tak hned nezapomíná. Ještě v průběhu léta jsem zkusil první závod, kterým byla 24 hodinovka v Lichnově. Ta se tradičně jezdila jako štafetový závod dvojic. Žádný oslnivý výkon to nebyl, ale ve své kategorii jsme s kamarádem a kolegou z práce Edou Pudilem skončili na třetím místě. Na konci léta jsem se cítil už tak dobře rozjetý, že jsem se pustil do svého prvního „sólového maratónu“, kterým se stala v rámci tréninku jízda z Č.Budějovic do Jeseníku nonstop. Pro mne zcela nové poznání čeho jsem „schopen“ a pro kamarády z jesenické party docela příjemné překvapení, že Jíra to s kolem bude myslet asi vážně. Tehdy jsem dal tenhle „soukromý“ maratón 320km dlouhý za celkem 12 hodin a byl jsem sám hodně překvapen, že to ani tolik nebolelo … . Tak skončila moje první cyklistická sezóna.
Tím pro mne ten rok kolo skončilo a začal jsem spíš přemýšlel o tom, zda se budu cyklistice věnovat dál, nebo kolo odložím a budu spokojený se zcela novou zkušeností a stanu se jedním z hobby jezdců, kteří se občas svezou. V tu dobu byl pro mne stále ještě sportem „číslo jedna“ a výbornou relaxací horolezectví a já si do té doby dělil svůj volný čas mezi kolo a horolezecký kroužek a výstupy na žule na skalách kolem Vltavy a ve Žďárských vrších se synem Vojtou.
Moje rozhodnutí nejvíce ovlivnilo to, že jsme se synem nemohli pokračovat v lezení, protože po prázdninách odletěl na rok studovat do Colorada střední školu. Zůstal jsem ze dne na den bez „parťáka“ (naši lezecké jedničky …). S nikým jiným jsem lézt nechtěl, k nikomu jsem neměl takovou důvěru. Přestal jsem lézt a ukončil jsem svoji činnost v horolezeckém kroužku. Ještě do vánoc jsem si udělal radost a pořídil jsem si úplně novou silničku od AUTHORA (5501) a tak jsem se motivoval do další sezóny s cílem pokračovat s cyklistikou dál.
Nikdy jsem neuměl dělat dvě či více věci stejně dobře, se stejným zápalem a zaujetím. Čím více jsem začal brát cyklistiku vážně, tím víc jsem narážel na problém najít pro ni dostatek volného času. Toho jsem měl vždy málo především z důvodu svého pracovního vytížení vyplývajícího jednak ze svého vztahu k práci, jednak z funkce, kterou v práci vykonávám. Následující roky jsem dlouho hledal jak dělit čas mezi kolo, práci a rodinu tak, abych nic nešidil a na kole jsem posouval svoji výkonnost na úroveň, kterou jsem si stanovil pro pravidelnou účast na silničních závodech.
Od samého začátku mně bylo jasné, že se budu věnovat maratónům, tj. vytrvalostním a více aerobním závodům. O to více času jsem musel v tréninku věnovat rozvoji aerobní vytrvalosti, ale v začátcích jsem pořádně nevěděl co vše to prakticky znamená. A tak jsem postupně začal s tréninkem, ze začátku daleko víc jako samouk. Postupem času pro mne nebyl problém pravidelně najíždět v tréninku 100 i více kilometrů a délka víkendových švihů se v jarním období pohybovala i hodně za touto hranicí. Samozřejmě na úkor volného času, na úkor ostatního – třeba mých povinností doma (dům, zahrádka, pes, …), mého času na rodinu, ale bez dopadu na moje pracovní povinnosti.
Každým rokem jsem zvyšoval počet najetých kilometrů, efektivitu tréninku i účast na závodech. Šlo to hodně pomalu. V řešení problému jak dělit svůj čas a jak si na kolo vyšetřit víc času mně velmi pomohl v zimním i v jarním období trenažér, na kterém jsem ne zřídka kdy hroutil kilometry i v pozdně večerních hodinách po příjezdech ze služebních cest. Bylo to takové krajní řešení, ale hodně mně pomohlo v zimní přípravě najet potřebné objemy. Celou garáž v domě jsem postupem času proměnil v cyklistické depo. Rodina konečně pochopila, že cyklistiku beru vážně a vzala mě „na milost“. A tak jsem se během 3 let naučil vše nějak časově sladit a nebát se změnit si svoje zažité bioritmy ve prospěch tréninku, tj. jezdit i v době, kdy většina normálních lidí už v županu kouká na bednu nebo spí. Postupem času jsem tedy našel „klíč“ k tomu, jak se dělit o čas na cyklistiku a přitom jsem zvládal vše ostatní.
Další tři roky, které následovaly po první sezóně, jsem hledal způsob jak nejlépe trénovat, jak se připravit na závody, jak si vytvořit zázemí, jak se oblékat, jak se stravovat, jak závodit, … . Ze začátku jsem na to byl docela sám, zkrátka totální amatér. Celé toto období jsem trénoval prakticky sám. Žádný pokus jezdit s budějovickými cyklisty na víkendové švihy či na závody JALky se nekonal. Pomalu jsem si tedy budoval vlastní zkušenosti, ale později mne daleko více posunovaly zkušenosti jiných.
Hodně mně v tom pomáhalo, že jsem se mohl díky Pavlovi Dědicovi setkat z celou řadou cyklistických osobností. Poznal jsem se osobně s bývalými reprezentanty jako byl Jarda Fridrich, Igor Sláma, Ruda Lábus či Jan Smolík. Z nich mi do začátku pomohl především Jarda, který organizoval několik ročníků ATEX tour. Pomohl mi především svými radami, krásnými příběhy a podporou při vstupu „do světa cyklistiky“. Moc rád vzpomínám na setkání a na několik ATEX tour prožitých ve společnosti Vlastíka Bartoše (83 let …), který se stal pro mne víc než cyklistickou legendou. Byl a stále je pro mne vzorem toho, jak bych chtěl s cyklistikou jednou skončit (stále aktivně jezdí …). Z řad cyklistických celebrit mě velmi oslovilo i setkání s dvojicí Lada Kozlíková a její trenér Břéťa Usnul. Tato setkání se uskutečnila u Dědiců na chatě Svornost. Právě díky Pavlovi jsem se seznámil i s Karlem Stárkem, který mně hodně pomohl hlavně v období, kdy jsem začal se silničními maratóny. Pomáhal s technikou jízdy, vybavením a cennými radami důležitými pro trénink. Na období, kdy jsme s Pavlem a Karlem společně trénovali na Jesenicku, jezdili na 24 hodinovky do Lichnova a na maratóny silniční VELOSÉRIE opravdu velmi rád vzpomínám.
Každá z cyklistických osobností, které jsem potkal, mě něčím oslovila, něčím obohatila a posunula moje chápání cyklistiky jako výkonnostního sportu. Velmi mně pomohlo i setkání s Hankou Ebertovou, se kterou jsem začal spolupracovat na platformě občanského sdružení Czech Ultracycling Team. Toto sdružení jsme společně založili na podzim roku 2007. Hanka mně dala do mého tréninku, přípravy a závodění potřebný řád a systém. Umožnila mně tak vstoupit do kategorie ultramaratonů, které jsou počínaje rokem 2008 každý rok vrcholem mé sezóny.
Přestože mě rodina vzala na milost, nemohl jsem do nekonečna zneužívat toho, že mně toleruje čím dál větší absenci táty a manžela. Ze začátku to byla tak trochu hra – „něco za něco“. Postupem času se z tolerance vyklubala i podpora. Můj syn Vojta mě začal pravidelně pomáhat coby můj podpůrný tým na prvních vytrvalostních závodech (24 hodinovky v Lichnově, K24 v Újezdě, 12 hodinovka do vrchu v Janově i s dcerou Aničkou …) a na některých silničních maratónech v ČR. Nebyl na to sám. Z řad dobrých kamarádů Vojtovi pomáhala především Alča Fridrichová, která perfektně zvládala logistiku především 24 hodinovek a vytvořila nám vždy profesionální a skvělé kamarádské zázemí ! Vždy mě překvapovala svojí obětavostí a nasazením s jakou nám při závodech pomáhala. S tím se člověk v životě moc často nesetkává.
Čas a prostor, který rodině „beru“ na cyklistiku, je dnes pro rodinu už prakticky samozřejmostí. Co se týče cyklistiky vznikl mezi mnou a rodinou časem vztah bez velkých kompromisů. Naučili jsme si zkrátka vzájemně vyhovět a dnes si předem vše plánujeme a nenecháváme to na poslední chvíli. Jsem upřímně rád, že mně ostatní Hledíci podporují. Vážím si i toho, když se mohu obrátit s výpomocí i na své kamarády. Bez jejich pomoci by to opravdu nešlo!
Pomoc kamarádů se ukázala jako klíčová pro vytvoření realizačního týmu, bez které je účast na silničních ultramaratonech nemyslitelná. Není vůbec jednoduché takový tým vytvořit a potom jej ještě další roky udržet pohromadě. Prakticky každý člen týmu závodům musí obětovat hodně svého volného času. Při ultramaratonech musí podat stoprocentní výkon při navigaci, řízení doprovodného vozu, podpoře závodníka a to po dobu několika dní a nocí ! Musí si při tom nechat občas „vynadat“ a snášet projevy krize, které na trati ultramaratonu závodníka potkávají. O to více obdivuji a vážím si rozhodnutí kamarádů, kteří do toho se mnou jdou i další sezónu. Ne každý to ustojí a tak v průběhu několika let se tým ladí a mění. Ke „stálicím“, kteří se rozhodli se mnou pokračovat i další sezónu patří Vláďa Koplík, Petr Bičiště a Vláďa Vebr. Bez takového týmu se na řadě závodů zkrátka neobejdu a pokud se podaří zajet dobré místo či výkon, je to výsledek celého týmu.
Přestože můj zdravotní stav je trvale dobrý (nejenom s ohledem na můj věk), musím se potýkat s jedním zdravotním problémem. Shodou okolností jsem jej objevil teprve v době, kdy jsem se začal cyklistice věnovat naplno.
Jde o problémy s viděním, které se přihlásily hned druhý rok při trénincích v zimním období. Ze švihu jsem se vracel vždy se zakaleným viděním pravého oka, jako bych koukal přes mastný igeliťák. Následné vyšetření a hospitalizace v nemocnici na oční klinice potvrdily zelený zákal obou očí (glaukom). Pravé oko má bohužel zákal již v pokročilém stádiu. Stal se tak ze mne „glaukomář“. Rozvoji této oční vady se bráním kapáním pro snížení nitroočního tlaku a striktním dodržování pitného režimu v průběhu každého tréninku a závodu. S přechodem na „ultra“ se snažím mít tento problém pod kontrolou.
Nikdy jsem netvrdil, že si sport „jenom užívám“. Od mala jsem bral to, že závody ke sportu patří, za samozřejmost. Proto jsme ho také jako kluci dělali ! Prohry se střídaly s výhrami, nenaplněné cíle s radostí z každého vítězství. Důležité bylo naučit se závody nevzdávat a pro umístění na „bedně“ vydat ze sebe co nejvíc a „zmačknout se“. Měl jsem k tomu kolem sebe vždy dost vzorů včetně mého táty. Pro život bylo ale ještě daleko důležitější naučit se vyrovnat s tím, že se některé závody a zápasy nepovedly. Zkrátka bylo důležité naučit se i prohrávat a nebát si přiznat svoje chyby a nehledat problém v něčem jiném a v někom jiném. Tahle dovednost se dá s výhodou použít i pro spoustu různých jiných životních situací, nejenom ve sportu.
Cyklistika tedy nebyla sportem, který ve mně probudil chuť závodit. Už coby žáček a dorostenec jsem v atletice, orientačním běhu, gymnastice, košíkové, volejbale a krátkém triatlonu rád nejenom trénoval, ale také závodil. Jediný sport, kde jsem byl, co se týče závodění, bez ambicí po umístěních bylo horolezectví, a bouldrování. To byl jediný sport, kdy jsme společně se Vojtou s nikým nesoutěžili a soustředili se jenom na svůj výkon, jeden na druhého a na ten těžko opakovatelný pocit návalu adrenalínu při těžké a exponované cestě a na druhou stranu pocit pohody na jejím vrcholu po přelezení cesty. To byla opravdu výjimka.
Tou opravdu první závodní sezónou byl pro mě teprve až rok 2007, tedy rok ve kterém mně bylo 50 let a kdy jsem se definitivně zařadil mezi veterány. Cíl byl jasný – účastnit se všech šesti závodů silniční VELOSÉRIE. Tomu jsem podřídil trénink a vnesl do něj řadu nových systematických věcí. Výsledkem byl nejenom větší celkový počet najetých kilometrů v sezóně, ale řada cenných zkušeností ze závodů a další poznatky o své výkonnosti, o své vůli, zkrátka o sobě.
Dávám si ambiciózní cíle. Baví mě závodit a v souvislosti s tím se i snažit uspět co nejlépe. Nemám problém se při závodech „zmačknout“. Daleko největší motivací jsou pro mne závody dvojic, kdy mně záleží na tom, abych druhému závod nezkazit. Na druhou stranu dobrý výsledek nechci udělat za každou cenu. Jsem a zůstanu jen obyčejný amatér a v mých letech jsou zdraví a vztahy pro mě přednější. Také se netrápím tím, že si takové cíle někdo vůbec nedává, nebo že si je dává naopak až nereálně vysoké. Je to každého věc.
Kromě pozitivních zkušeností mně ale závodění přineslo i poznatek toho, že i v amatérském cyklistickém balíku existuje přehnaná soutěživost, řevnivost a „prestižáctví“, které již s kamarádstvím nemají nic moc společného. Cyklistika má v ČR silné kořeny a v hobby a amatérských kategoriích má jedno z největších zastoupení v Evropě. Nemám nic proti ambiciózním cyklistům. Jak jsem uvedl výše, sám si rád dávám ambiciózní cíle a také se je snažím naplňovat, ale ne za každou cenu!
Četl jsem názor (web Pelotonu …), že staří amatérští cyklisté v kategorii „masters“ si léčí ve stáří svoje mindráky z mládí, kdy ve sportu nic nedokázali. Tak ani toto, prosím, nebude můj případ. V 19 letech, hned po maturitě na průmyslovce v Jičíně, jsem se stal mistrem republiky v branně orientačním běhu družstev (1976 v Čadci) a ve sportu to byla pro mne meta nejvyšší. V tu dobu jsem cítil, že už víc nechci a stačilo mně to, protože mým cílem byla tehdy další studia. Získanou metu jsem nedosáhl v cyklistice, ale tehdy jsem o ni vůbec neuvažoval.
Pro mne je dnes daleko vyšší metou to, že jsem relativně zdrav, že mám práci kterou mám rád a která mě baví, že mám rodinu a zázemí o které se starám a že mám alespoň pár kamarádu, kterým nemusím nic předstírat a kteří mně pomohou, když je nejhůř. Občas k tomu rád přidám nějaké nové výzvy, ale nesnažím se je naplňovat za každou cenu.
I v cyklistice platí, že když se ti začne dařit a přijdou první „úspěchy“, začneš vyčnívat. Stav těchto věcí velmi dobře vystihla manželka Jindřiška, když mně k tomu řekla : „Víš, Jíro, úspěch se neodpouští“. Neidealizuji si ani svět kolem sebe ani sport, kterému se nyní věnuji a počítám i s tímto fenoménem. Jediné, co mě na tom zaráží je to, proč v hobby a amatérské cyklistice taková věc vůbec existuje, když cyklistika je jenom naše zábava. Ať si každý stanoví cíle jaké chce. Pokud se rozhodne jich dosáhnout za každou cenu, ale nedotýká se to jiných, ohlupuje jen sám sebe (v tomto případě souhlasím, že půjde o nějaký mindrák …). Pokud je to na úkor jiných, neměli bychom k tomu být lhostejní. Neměli bychom se k sobě chovat jak idioti – dělat si problémy na trati, vzájemně se pomlouvat, nebo totálně ignorovat.
Přejme si vzájemně. A to bez ohledu na to, jestli k tomu štěstí a k pohodě někomu stačí „kochací“ jízda, nebo super výkon, jestli někomu stačí jen 30km a někomu 800km. Pokud se nenaučíme mít radost z úspěchů jiných a to i svých „soupeřů“, budeme mít v sobě takový neklid, který je zdrojem toho co se snažím popsat.
dnes:70
za týden:820
za měsíc:2455
celkem:91685
